Klenby jsou prostorové nosné konstrukce používané již od středověku. V dějinách stavitelství a v kulturní historii lidstva jsou mimořádným jevem, kterému se obdivujeme dodnes. Vytvoření klenby bylo vrcholným projevem stavitelského umění a obrazem jeho vyspělosti.
Podstata klenby
Podstatu a sestrojení klenby výstižně definuje Ottův slovník naučný:
„Klenba n. klenutí zove se zvláštní druh zdi, která tíží i tvarem částí, z nichž se stává, visutou se udržuje. Klenby byly známy již ve středověku; dosvědčují to mnohé reliéfy sdělané od starých Assyrů.
Klenby spočívají buď na zdech nebo pilířích a pnou se přes prázdná nebo místa ke zv lá štním účelům ustanovená v rozličné formě svobodně, a takto prostor svrchu úplně uzavírají; ale také se jich užívá, kde se má nějaký vespod ležící předmět odlehčit, aby tíží zdiva nad ním se nacházejícího se nerozmačkal, nebo kde se chtějí postaviti tenké příčky, které žádných základů obdržeti nemohly, též v hlubokých základech a jinde. Když jest nějaký prostor svrchem krýti, stačí k tomu třeba vzíti jen jeden kámen, je-li dostatečně dlouhý a tak pevný aneb v takové tloušťce volený,aby se pod svou vlastní tíží nezlámal. Kdyby však jeho délka nepostačovala, vezmou se dva a postaví se tak šikmo proti sobě, aby se oba nad prostorem v rovnováze udržely. Pakliže délka ani dvou kamenů nestačí, vezme se jich více a sestaví se všechny opět tak dohromady, aby svobodně se vznášejíce v rovnováze se udržely. Tyto kameny udrží se bez spojující látky v rovnováze jen tenkráte, když budou tak srovnány, aby uzavíraly dohromady křivku zv. Řetězovku.
Tuto čáru musí k sobě míti každá k., aby se mohla „nésti”, a sestrojí-li se k. dle této čáry, jest take zároveň možno, aby k. byla nejtenčí a nejlehčí, jen je-li před zevnějším vlivem jinak chráněna. Sestrojení čáry ve skutečné velikosti je však spojeno s všelijakými obtížemi a proto užívá se jiných oblouků, jež s řetězovkou sice úplně nesouhlasí, ale za to tu výhodu mají, že je lze jistěji sestrojiti (viz klenbové oblouky). Chceme-li klenouti dle rozličných těchto oblouků, musíme přihlížeti k tomu, aby se při každé tloušťce klenby výše zmíněná řetězovka nacházela uvnitř k-by a každá úchylka od jejího směru doplněna byla tloušťkou kamene. Z toho vysvítá, že se k. nemůže dělati v každé libovolné tloušťce. ”
Zdroj: Ottův slovník naučný, r. 1899, Nakladatel a vydavatel J.OTTO v Praze, Díl 14, str. 349